Pamatuji si, ze jako dite v predskolnim veku jsem ho nesnasela ("a kdy vy pujdete do skoly?"). Ale jako mamince uplne maleho miminka mi prisel hodne samozrejmy. Taky me zacal opoustet pomalinku v dobe, kdy syn zacal poprve davat obcas najevo "mami neotravuj me". Nicmene, kdyz uz dokazete vylezt na topeni, to jste borci, gratuluju. A jak to pisu tak me napada me, ze ten plural od okoli muze bejt taky nekdy uznanim, jak moc se rodic na zivote miminka podili.
O mateřském plurálu
09.05.2017 16:06
Než jsem se stala maminkou, měla jsem poněkud zkreslené představy o tom co budu a nebudu dělat. Tak například jsem si říkala, že si nebudu brát miminko do postele, nebudu donekonečna rozebírat s kamarádkami jak „papá“ a „spinká“ a taky samozřejmě NEBUDU používat mateřský plurál. Zpočátku jsem se snažila úzkostlivě hlídat, abych ho nepoužívala, ale při nekonečném rozebírání s kamarádkami jsme najednou „(ne)papali“ a „(ne)spinkali“. Problém byl také, že okolí se často v plurálu ptalo, například „kolik už máme zoubků“ a „co už umíme?“, takže mi ani nezbylo nic jiného, než také v plurálu odpovídat.
Postupně jsem si začala říkat, proč jsem vlastně nechtěla mateřský plurál používat? Asi proto, abych ukázala, že jsem zůstala normální a nejsem nějaká bláznivá matka. Časem jsem se ale stala bláznivou matkou a řekla si, že na to kašlu, mateřský plurál přece musí mít svůj význam, když se mi tak přirozeně dere na jazyk. Navíc u některých výroků je to tak trochu sporné, zda se jedná nebo nejedná o mateřský plurál, jelikož devadesáti procent těch miminkovských aktivit se člověk beztak účastní. Tak například to „papání“, pokud se dítko kojí, tak já teda zrovna dvakrát nemůžu dělat nic jiného, takže prostě „papáme“ spolu (vysvětlovat, že on papá a já kojím, je, řekla bych, neprakticky složité). Nebo klasika „trápí nás prdíky, zoubky aj.“, tak vzhledem k tomu, že miminko je protivné, řve a nespí, tak to trápí nejen jeho, ale i mě a dokonce i tatínka.
Trošku jiné je to třeba s tím, jak „rosteme“ nebo co už „umíme“. Musím říci, že i tady ho občas použiji, ještě docela nedávno jsem se přistihla při větě „kopat do míče teda ještě neumíme“. Zjistila jsem, že se mi to stává hlavně při takových těch anonymních rozhovorech s maminkami, s kterými se tak dobře neznám, například na hřišti, v dětském centru a podobně. Prostě mi to v tu chvíli připadá jednodušší a jde mi to z úst zcela samo.
Takovým pomyslným vrcholem mateřského plurálu, na které je dětmi nepostižené okolí zvláště alergické, jsou věty týkající se vyměšování, tedy něco jako „tak jsme se dnes už třikrát pokakali“ nebo „už začínáme čůrat do nočníčku“. Je pravda, že tady je hranice, kde už i mně to připadá příliš, ale jestli jsem to nikdy nepoužila nevím, odpřísáhnout bych to asi nemohla.
Pravdou je, že používání mateřského plurálu se u mě vyvíjí. Jak miminko roste, mění se a stává se z něj svéhlavý chlapeček, tak můj mateřský plurál se postupně ztrácí. Neříkám, že už ho nikdy nepoužiji, ale je to spíše výjimečné. Čím dál více dochází k situacím, kdy se rozhodně neztotožňuji s tím, co můj chlapeček udělá, takže mě opravdu nenapadne říkat „tak dneska jsme vylezli na topení“ nebo „ to my papáme písek na pískovišti“.
Co říci závěrem? Myslím, že mateřský plurál je normální, někomu sedí více, někomu méně. Může to být výraz toho, že jsme s miminkem těsně propojení, ale někdy je to podle mě prostě jen zjednodušení nebo přizpůsobení se tomu, s kým komunikujeme. Mateřský plurál může připadat „normálnímu“ okolí třeba směšný nebo trapný, ale já věřím, že pokud je ze strany maminky přirozený, tak má svůj význam a jak přišel, tak také sám odejde.