Je večer, vedro neskutečné, děti se v na střídačku probouzejí a když už náhodou usnou, tak velmi neklidně. Kolem jedné hodiny se konečně dostaneme do postele, zhasneme a s úlevou vydechneme ... konečně spát...

“Bzzzzzzzzzzz“ ozve se pichlavě vysoký hlásek. Nejprve se to snažím ignorovat, „to zaspím, přece mám tak dobré usínání“ „Bzzzzzzzzzz“ zní vytrvale naším ložnicoobývákem. Ještě chvilku si snažím namlouvat, že usnu a bude to dobré, ale brzy nevydržím a rozsvítím.

Jdeme lovit! Já stojím na posteli, můj manžel na zemi, připraveni k boji. Všechny naše smysly se upínají k jedinému - zmerčit tu bestii. „Přece si sedne, ne?“ Ne, stále jenom vysoké „bzzzzzzzzzz“. Je tak těžké to malé stvoření lokalizovat. Pomalu začínám propadat zoufalství, když v tom se to stane. Můj muž napne všechny svaly v těle a jedním rázným máchnutím srazí tu potvoru k zemi... ! Snad nikdy jsem ho nemilovala více! :-)

Rok se s rokem sešel a na blogu nepřibyl žádný článek, což mě mrzí. Zato ale přibyl nový člen naší domácnosti a tím je naše nyní už dvouměsíční „Ségra“ (chudák, zatím jí skoro jinak neřekneme), z toho jsem naopak nadšená. Ne že bych neměla nápady na články, chtěla jsem napsat například o tom, jak strašný byl první trimestr nebo jak báječné je péct cukroví s batoletem, ale prostě na to nějak nedošlo.

Dnes bych se ale s Vámi podělila o to, jaké to je, být podruhé maminkou. Musím říci, že jsem z toho měla docela slušné obavy a připadalo mi, že se to nedá zvládnout. Nyní ale mohu říci, že si tom moc užívám. Ano jsou náročné chvíle, ale zajímavé je, jak mi s miminkem připadá vše o tolik snazší, než napoprvé. Zajímalo by mě, zda mám prostě jen obrovské štěstí, protože Ségra je moc hodná a pohodová a nebo je to prostě napodruhé o tolik jednodušší (nebo je snad hodná proto, že já jsem více v klidu?). Asi je to tak nějak vše dohromady, ale určitě to bude i tím, že se mi daří být více nad věcí. Už se nehroutím z toho, že na mnoha místech (v MHD, v obchodech) s obřím kočárem strašně překážím. Už se netrápím zbytečnými pocity, že jsem špatná matka jen proto, že mi nejde novorozence uvázat do šátku, nepoznám, že mi dává signály, že bude čůrat a nejsem na něj dostatečně napojená, protože někdy prostě nevím, proč brečí.

Neříkám, že vše zvládám, přece jen vzteklé scény na veřejnosti našeho batolete mi ještě dávají pořádně zabrat, ale učím se. Momentálně mohu říct, že mi připadá, že mít dvě děti je snad ještě lepší, než mít jedno.

Já vím, teď by mohl někdo zkušenější namítnout „Počkej až ... přestane být druhé dítě hodné, bude lézt, bude brát sourozenci hračky, budou se hádat, budou v pubertě, budou se učit na maturitu ....apod.“ Ale víte co? Už bylo tolik „počkej až“ a já už nechci „čekat až ..“ Chci si užít to každé období se všemi slastmi a strastmi, které přináší.

Než jsem se stala maminkou, měla jsem poněkud zkreslené představy o tom co budu a nebudu dělat. Tak například jsem si říkala, že si nebudu brát miminko do postele, nebudu donekonečna rozebírat s kamarádkami jak „papá“ a „spinká“ a taky samozřejmě NEBUDU používat mateřský plurál. Zpočátku jsem se snažila úzkostlivě hlídat, abych ho nepoužívala, ale při nekonečném rozebírání s kamarádkami jsme najednou „(ne)papali“ a „(ne)spinkali“. Problém byl také, že okolí se často v plurálu ptalo, například „kolik už máme zoubků“ a „co už umíme?“, takže mi ani nezbylo nic jiného, než také v plurálu odpovídat.

Postupně jsem si začala říkat, proč jsem vlastně nechtěla mateřský plurál používat? Asi proto, abych ukázala, že jsem zůstala normální a nejsem nějaká bláznivá matka. Časem jsem se ale stala bláznivou matkou a řekla si, že na to kašlu, mateřský plurál přece musí mít svůj význam, když se mi tak přirozeně dere na jazyk. Navíc u některých výroků je to tak trochu sporné, zda se jedná nebo nejedná o mateřský plurál, jelikož devadesáti procent těch miminkovských aktivit se člověk beztak účastní. Tak například to „papání“, pokud se dítko kojí, tak já teda zrovna dvakrát nemůžu dělat nic jiného, takže prostě „papáme“ spolu (vysvětlovat, že on papá a já kojím, je, řekla bych, neprakticky složité). Nebo klasika „trápí nás prdíky, zoubky aj.“, tak vzhledem k tomu, že miminko je protivné, řve a nespí, tak to trápí nejen jeho, ale i mě a dokonce i tatínka.

Trošku jiné je to třeba s tím, jak „rosteme“ nebo co už „umíme“. Musím říci, že i tady ho občas použiji, ještě docela nedávno jsem se přistihla při větě „kopat do míče teda ještě neumíme“. Zjistila jsem, že se mi to stává hlavně při takových těch anonymních rozhovorech s maminkami, s kterými se tak dobře neznám, například na hřišti, v dětském centru a podobně. Prostě mi to v tu chvíli připadá jednodušší a jde mi to z úst zcela samo.

 Takovým pomyslným vrcholem mateřského plurálu, na které je dětmi nepostižené okolí zvláště alergické, jsou věty týkající se vyměšování, tedy něco jako „tak jsme se dnes už třikrát pokakali“ nebo „už začínáme čůrat do nočníčku“. Je pravda, že tady je hranice, kde už i mně to připadá příliš, ale jestli jsem to nikdy nepoužila nevím, odpřísáhnout bych to asi nemohla.

Pravdou je, že používání mateřského plurálu se u mě vyvíjí. Jak miminko roste, mění se a stává se z něj svéhlavý chlapeček, tak můj mateřský plurál se postupně ztrácí. Neříkám, že už ho nikdy nepoužiji, ale je to spíše výjimečné. Čím dál více dochází k situacím, kdy se rozhodně neztotožňuji s tím, co můj chlapeček udělá, takže mě opravdu nenapadne říkat „tak dneska jsme vylezli na topení“ nebo „ to my papáme písek na pískovišti“.

Co říci závěrem? Myslím, že mateřský plurál je normální, někomu sedí více, někomu méně. Může to být výraz toho, že jsme s miminkem těsně propojení, ale někdy je to podle mě prostě jen zjednodušení nebo přizpůsobení se tomu, s kým komunikujeme. Mateřský plurál může připadat „normálnímu“ okolí třeba směšný nebo trapný, ale já věřím, že pokud je ze strany maminky přirozený, tak má svůj význam a jak přišel, tak také sám odejde.

Někdy se tomu neubráním a pročítám internetové diskuze například na emiminu (a doufám, že to máte někdo taky tak). Většinou to dělám, když je nějaký problém a nevím si rady. Než jsem se stala maminkou, tak jsem si tak nějak myslela, že budu automaticky vše vědět, budu mít přece mateřskou intuici ... Bohužel realita je taková, že nevím nic, a proto googlím a pročítám cizí zkušenosti.

Člověk by opravdu nečekal kolik nejrůznějších problémků bude řešit: „Kolik má novorozenec přibývat za týden?“ „Miminko má hysterák při koupání“, „Miminko bojkotuje kojení“, „Miminko nechce spát v postýlce“ (haha),“Miminko chce spát jen v náručí“, „Miminko má hysterák v kočárku“, „Kdy přejít na sporťák?“, „Miminko se často v noci budí“, „Roční batole nechce jíst“,  a jedna aktuální „Batole nesnáší své nové boty.“

A výsledek? Kloudnou odpověď obvykle nenacházím. (Ano, dozvím se, že to můžu udělat takhle a nebo taky úplně naopak). Zjistila jsem ale, jak tyto diskuze mohou pomoci. Jejich zázračný účinek spočívá v tom, že zjistíte, že je na tom někdo mnohem hůř, než vy. Věřte, že pokud se vaše miminko budí v noci každou hodinu, na emiminu najdete někoho, komu se budí každou půl hodinu (nebo pro jistotu nespí vůbec nikdy). A pokud vaše dítě jí jenom červenou řepu, špenát a rajčata, tak si buďte jisti, že najdete někoho, jehož batole papá pouze hranolky od McDonalds. A to si pak říkáte, že na tom vlastně ani nejste tak hrozně a má to neskutečně uklidňující efekt. Všechny problémky se nám zatím vždycky tak nějak vyřešily samy a ujištění, že v tom nejsem sama mi pomohlo překlepat nejhorší období.

Kdo by neznal oblíbenou hru s malými dětmi která spočívá v houpání na kolenou různé intenzity podle toho, jestli zrovna jedou páni, dámy nebo někdo další. Co mě baví, je sledovat jak každý člen rodiny má svůj specifický způsob jak tuhle hru hraje. A nejen to, dokonce má každá rodina i jiný text této básničky.

Varianta naší rodiny, kterou znám od dětství je:

„Takhle jedou páni, (ráznější houpání),

takhle jedou dámy (něžnější houpání),

tak sedláci darebáci (co největší, nejbláznivější houpání – největší legrace)“

Varianta manželovy rodiny zní:

„Takhle jedou páni, (ráznější houpání),

takhle jedou dámy (něžnější houpání),

takhle jedou husaři (co největší, nejbláznivější houpání – největší legrace),

takhle jedou sedláci, unavení po práci (co nejpomalejší houpání)“

Dále jsem zachytila variantu, kdy místo sedláků darebáků, či husarů jeli pro změnu vojáci. Každopádně mého chlapečka baví všechny varianty a je to velká legrace.

A co vy? Znáte ještě nějakou jinou variantu?

P.S.: Pod článkem se dá diskutovat, ale musíte kliknout na nadpis článku ;).

Když se dozvíte, že čekáte miminko, tak k radostným pocitům se často přidávají i obavy – jak to zvládneme? bude vše v pořádku? jak zvládnu chodit do práce/starat se o dítě (děti), když mi bude špatně? jak zvládnu porod? a podobně... Je jasné, že i když je to opravdu krásné mít miminko, je to také občas pěkně náročné.

Jiná situace nastává, když se dozvíte o těhotenství někoho jiného. To je všechno krásné a růžové, ani vás nenapadne, že by mohlo být něco v nepořádku nebo, že by to snad ten člověk nezvládl... Máte prostě jen čistou radost, z toho, že roste nový život a já se přiznám, že od té doby, co jsem sama maminkou, tak i z toho, že někdo další bude „na stejné lodi“. A letos to vypadá, že si takovýchto čistých radostí užiji opravdu dosyta. Tak už se moc těším, na ty spinkající, roztomile koukající, nebo sladce se usmívající uzlíčky na fotkách na Facebooku.

Určitě jste už někdy zaslechli postesknutí si maminky „na mateřské“ *, že to není žádná dovolená a proč se tomu tak říká. Mně ale připadá, že to určité společné rysy má. Tedy není to úplné válení u moře, ale pokud jste zažili nějakou trochu akčnější dovolenou, tak zde určitě nějaké podobnosti najdete. Mě napadají tyto:

1) Neustále zažíváte něco nového – stejně jako na dovolené, poznáváte nová místa, tak na mateřské zažíváte stále nové situace. Nevím, jak to bude dál, ale v prvním roce dítěte jsou ty změny opravdu časté a člověk se neustále musí přizpůsobovat.

2) Jste unavení – ačkoliv „dovolená“ je vnímaná jako odpočinek, tak tomu není vždycky, pokud se rozhodnete cestovat, navštívit nová místa, nebo dokonce sportovat, vylézt na nějaký ten kopec apod. bývá to obvykle docela dřina. A na mateřské? :-) (ale kamarádka mé kamarádky má prý kamarádku a té děti spinkají dobře po celou dobu už od narození :-) ...)

3) Často fotíte, natáčíte, píšete deníčky, prostě chcete si své zážitky uchovat. Na dovolené zachycujete různé památky, přírodu, zajímavá místa a sebe samozřejmě. Na mateřské fotíte sice stále své miminko, ale to se mění raketovou rychlostí až najednou zjistíte, že už to vlastně není miminko...??

4) Souvisí s bodem č. 3 – nad těmi fotkami, videi a deníčky se po čase zasněně rozplýváte. A i když víte, že jste si říkali „už nikdy“ ( když jste s tím těžkým batohem lezli do toho nekonečného kopce/když jste na porodním sále zažívali tu další a další kontrakci), tak si říkáte jaké to bylo krásné a třeba se i těšíte až to zažijete znovu.

* vím, že ten termín je nepřesný a že doma s dítětem může být i tatínek, ale nechci to nijak komplikovat, tak používám v článku termín mateřská

Jakmile se udělá trošku hezky, začnu snít o tom, jak si při procházkách s kočárkem v parku čtu nějakou zajímavou (snad i vzdělávací či dokonce odbornou) knihu. V realitě pak obvykle dochází ke dvěma situacím:

SITUACE A - nemám knížku

Venku je příjemně teplo. Miminko spinká tak tvrdě, že ho nevzbudí ani projíždějící motorka či houkající sanitka. Kolem jsou desítky sympaticky vyhlížejících prázdných laviček.

SITUACE B - mám knížku

Miminko ne a ne zabrat, jezdím křížem krážem po parku, když jedu po kostkách tak ho to budí, když jedu po hladkém povrchu, tak to málo drncá... po dlouhém usilovném snažení konečně zabírá....

Táák a teď si najdu nějakou krásnou lavičku a budu si číst... no chtělo by to nějakou ve stínu, takže tahle ne, takhle taky...jee tamhle to vypadá...ale ne teď mi ji zasedl bezdomovec s krabicákem, tak tamhle, sákryš vedle sedí banda hihňajících se puberťaček, no tak dál tak tamhle sice vedle je nějaký pán, ale ten vypadá neškodně, zamířím tam...ale co to děláá??? ten pán čůrá hned vedle lavičky...fuj..no tak to ne. Jdu dál, ha tak tady radši taky ne - přejdu vášnivě líbající se pár, hmhm zase to slunce....Nakonec je tu krásná lavička ve stínu přímo pro mě! Usadím se a se slastným pocitem vyndám knihu s přebalovací tašky, konečně... Téměř obřadně knihu otevřu a zahloubám se do prvního odstavce předmluvy

... po dvaceti vteřinách se ozve podezřelý zvuk z kočárku...

...kdepak, žádný čtení, jedeme dál! :-)

Vždycky jsem se na vlastní mateřství těšila. Dokonce mám takovou mlhavou vzpomínku z dětství, že se nás paní učitelka ve školce ptala, jestli bychom chtěli být malí nebo velcí a já jsem tenkrát odpověděla, že bych chtěla být velká, abych mohla mít miminko. A je to tady! Už pět měsíceů jsem maminkou úžasného chlapečka!

A přece jen, i když mě mateřství vždy zajímalo, měla jsem "načerpáno" spoustu zkušeností od různých kamarádek a lidí v okolí, tak mě pár věcí i trochu překvapilo a to bych ráda shrnula v dnešním článku.

Netušila jsem, že...

1) ....mateřství bude tak nádherné - vážně, jak už jsem zmínila výše, na mateřství jsem se těšila, ale přesto to nakonec překonalo moje představy. Samozřejmě, je to jiné, než si člověk představoval, jinak krásné, ale je to prostě nádhernější, než si člověk dokázal představit.

2) .... začátek mateřství bude tak bolestivý - no jo, teď myslím fyzicky, porod samozřejmě, ale i období potom a i to kojení, které se na krabičkách s kojícími čaji tváří tak nevinně. Je to vlastně podobné s tím předchozím bodem, člověk tak nějak tušil, že to bude bolet (teda hlavně ten porod, ty další věci se moc neřeší), ale představit si to nedokázal. Vlastně si to už ani teď - pět měsíců poté- představit nedokážu. Je to prostě všechno mnohem intenzivnější, než dosud člověk zažil.

3)... mě to tak pohltí - vždycky jsem se si říkala, že přece zůstanu normální, nebudu se pořád jen bavit o dětech a podobně. Chyba lávky, prostě miminko se uhnízdilo v mojí hlavě a není moc místa pro nic dalšího. Ve skrytu duše bych nejradši, aby všechny mé kamarádky měly hned teď miminka a já to s nimi mohla probírat. Ale díky Bohu, že ještě všechny nemáte, to by bylo na palici. (Snad mě tohle brzy přejde.)

4)...moje miminko bude opravdu nejkrásnější - Prostě je. Tečka. :-)

5)... je možné takhle milovat - a jsme opět u té intenzity... Takhle intenzivní cit, si člověk prostě nedokáže představit, dokud ho nezažije. A s tím i spojený strach o miminko, od té doby co jsem objevila dvě čárky na testu jsem se nepřestala o miminko bát a obávám se, že tohle je už nadoživotí.

Pravděpodobně každý, kdo byl v "očekávání", zažil typické reakce okolí. Je to vlastně pokračování otázek o kterých jsem psala ve svém úplně první článku " O otázkách a o tom, jak nám všechno trvá dlouho". A při těhotenství dochází k úplné erupci těchto otázek a kromě nich také k různým komentářům, případně vzpomínkám na vlastní těhotenství. Je to hezké, jak si najednou máte o čem popovídat s lidmi, s kterými byste si jinak třeba neměli tolik co říct (např. cizí paní v autobuse, kadeřnice, do té doby podivínská kolegyně z práce apod.).

Mezi úplně největší klasiky patří otázky "užvítecotobude?" a jedním dechem na to "ajaksebudejmenovat?". Do toho přijde komentář k bříšku (je příliš malé nebo naopak příliš velké - nejsou to dvojčata?) a pak nastává popřání něčeho hezkého, tedy "hlavně, aby miminko bylo zdravé". V tu chvíli mi pokaždé zatrne...

Ano, taky si hrozně moc přeji, aby miminko bylo zdravé a vše bylo v pořádku. Vím, že to okolí myslí dobře a opravdu nám ze srdce přejí jen to nejlepší. Přesto tuhle větu nemám ráda. Vzhledem k pozitivnímu triple testu jsem se měla možnost více zaobírat tím, že zde existuje i možnost, že miminko zdravé nebude, takže mi, pokaždé když někdo tuto větu vysloví, naskočí červíček nejistoty "a co když ne?" Připadá mi, že větou "hlavně aby bylo zdravé" dodávají všichni případným obtížím ještě větší tragičnosti. Co když se nepovede to, co si všichni přejí "hlavně"? O kolik pak musí být těžší přijmout miminko, které není zdravé, pokud si člověk předtím tolikrát opakoval a tolikrát slyšel, že musí být hlavně zdravé? Rodiče dětí, které se nenarodí zdravé se tak musí vyrovnávat nejen s vlastním zklamáním, ale i se zklamáním okolí a to musí pak být ještě těžší ...