Nevím, jestli je to pouze moje smůla, nebo nějaký můj osobní problém, ale mám často nepříjemné zkušenosti s lékaři, a kdyby to bylo možné, tak bych se jim nejraději vyhnula úplně (což bohužel vzhledem k mému aktuálnímu "jinému stavu" nebude možné).

Postupnými zážitky se u mě vyvinul pravděpodobně  typický "strach z bílého pláště", který má za následek například šílené bušení srdce především při měření krevního tlaku. Mé maximum bylo asi 200 tepů/minutu, kterého jsem dosáhla u svého obvoďáka, kterého zvláště nemám ráda. Snažila jsem se mu opatrně vysvětlit, že to je asi tím, že moc nemusím doktory, ale nejspíš jsem si tak jeho sympatie moc nezískala.

Mám dojem, že pokud se rozhodnu jít k lékaři a chci, aby návštěva proběhla hladce, musím již předem znát svou diagnózu. Zároveň nemoc nesmí být neobvyklá, ideální je například obyčejná chřipka nebo angína. To pak návštěva proběhne poměrně bez problémů vím co mi je, popíšu "správné příznaky", lékař mi předepíše antibiotika (ano prakticky vždy a na cokoliv) a já odcházím marodit domů.

 Problém ovšem nastává, jakmile mám nějaké divné neurčité příznaky, jdu k lékaři a nevím, co mi je. Lékař to také neví a irituje ho, že si mě nemůže zařadit do žádné škatulky. Tyto návštěvy obvykle končí katastrofálně a já odcházím z ordinace se střídavými pocity, že jsem buď prolhaný simulant, který se chce ulejt, hypochondr (=blázen) a nebo někdo se zcela vzácnou, ale strašlivou chorobou, kterou lékař nerozpoznal.

Obvykle, když se se svými zážitky svěřuji svým blízkým, radí mi, abych určitě změnila doktora. Jenže já už mám podobné zkušenosti s více lékaři, a tak hledám chybu v sobě. Dlouho jsem situaci řešila tak, že jsem se snažila kontaktovat lékaře minimálně. Nyní ale nastává situace, kdy s doktory budu konfrontována více, proto mi nezbývá, než se k tomu postavit čelem a naučit se tyto situace nějak zvládat.

Mojí nejhorší vlastností je lenost! Kvůli lenosti nedělám spoustu věcí, které jednak musím dělat, ale také těch, které si myslím, že by bylo vlastně velmi zábavné, přínosné a obohacující je dělat. Například teď - kvůli novému článku na blog, který chci napsat, už asi 2 hodiny! (já vím, že je to hrozné) prokrastinuju na internetu. Ani mě to zrovna dvakrát nebaví, ale jsem prostě líná začít psát.

Nebo další příklad mé lenosti, který mě naprosto vytáčí je "lenost jít spát". Stává se mi, že jsem prostě tak líná (tedy vlastně tak vyčerpaná a unavená), že nejsem schopná vstát z křesla, jít se umýt a jít spát. Proto také často spím "nanečisto" (jak s oblibou říkáme s mým manželem), tedy dvě hodiny někde ležím v oblečení, neumytá, namalovaná, v lepším případě s brýlemi na nose a v horším s čočkami v očích ... Přitom se stejně pořádně neprospím, protože vím, že dřív nebo později budu muset vstát a jít spát "načisto". Obvykle pak ale narazím ještě na jeden kámen úrazu a to je "lenost vylézt ze sprchy", tedy přestat na sebe pouštět tu příjemně teplou vodu a jít prostě spát.

Nejhorší je, že kvůli lenosti nedělám ani to co mám vlastně ráda, co mám dojem, že by bylo hrozně fajn dělat. Například psát více článků na blog, více se hýbat, chodit nakupovat na farmářský trh a ne do supermaketu, více číst beletrii, koukat se na náročnější film, mít napečeno a uklizeno (haha :) ) a tak.

A co mi pomáhá lenost překonávat? Jedna z mála činností, které zabírají, je napsat si seznam, co udělat a nejlépe i kdy to udělat. Neznamená to samozřejmě, že splním všechny položky, ale třeba alespoň něco se podaří. Další metodu jsem se naučila, když jsem krátce pracovala ve speciální škole (tato práce byla pro mě i v dalších směrech velmi obohacující). Jeden chlapec s autismem měl také občas problém přestat s činností, kterou právě dělal, ale narozdíl ode mě však věděl, jak na sebe. Vždycky, když jsem chtěla, aby nějakou činnost přestal dělat, požadoval, abych řekla: "KONEC dané činnosti" , například "KONEC houpání!".  Na chlapce to bohužel ne vždy fungovalo, mně to ale skutečně pomáhá, zvláště, když si to neřeknu jen já sama, ale řekne mi to někdo jiný. Tak kupříkladu při výše zmiňovaném spaní "nanečisto", někdy poprosím manžela, aby mi řekl "KONEC spinkání nanečisto!" a opravdu se mi podaří téměř vždy vstát.

Nicméně překonání lenosti je někdy mnohem více vyčerpávající, než činnosti samotná. Jak by byl život snadnější, kdyby lenost neexistovala. Bohužel ale nezbývá nic jiného, než lenost stále znova a znova překonávat. A někdy se i podaří, například jedním z důkazů je tento článek :).

Narativní směr psychoterapie vnímá lidský život jako příběh. Zároveň existuje jakýsi standardní lidský příběh, tedy takový jaký má většina lidí, a který ostatní očekávají. Pokud se člověk od tohoto příběhu výrazněji odlišuje, má pocit, že něco není v pořádku.

Tato teorie je podle mého názoru úžasně pravdivá. Poslední dobou se zamýšlím nad neustálými otázkami mých přátel a okolí, které mi svým způsobem zasahují do života a možná ho i tvarují tak, aby můj život probíhal "správně". Tyto otázky se nejčastěji týkají osobního a partnerského života.

Když jsme s mým dnes již manželem spolu pár let chodili, začaly padat otázky: "Tak kdy se zasnoubíte?". Můj neskutečně trpělivý manžel otálel předlouho, ale nakonec jsme se přeci jen zasnoubili (i když v tom pro mě nejméně očekávaném momentě:) ). Pak se ale spustily další salvy dalších otázek: "Už máte termín?" "Už máš šaty?" "A kde to budete mít?". Muži se ptali: "jaké bude pivo?" a ženy " a jaké budeš mít vlasy/nehty/líčení/kytky ... a pak všichni samozřejmě "A kde budete bydlet?". Po svatbě jsme nějaký čas (nakonec z toho byl rok) ještě neměli samostatné bydlení byla neustálá otázka "Kdy už budete bydlet?!".

Nyní už bydlíme, ale otázky samozřejmě neskončily. Jako když se po splnění jednoho úkolu vynoří další a další... Aktuálně nás provází otázky na miminko. V každé hospodě bývám pod přísným dohledem, zda piji alkohol (což má za následek, že se vždy opiji, protože chci všem ukázat, jak vůbec nejsem těhotná).

A jak už název článku napovídá, my jsme trpěliví a vše nám trvá dlouho, dlouho jsme spolu chodili, dlouho jsme vybírali termín, dlouho jsme nebydleli a teď? Asi to také ještě chvíli potrvá....

Ovšem nejhorší na celé věci je, že to dělám taky. Taky mě všechny ty věci zajímají a ptám se. Snažím se také všechny narvat do toho standardního a "správného" lidského příběhu.