O otázkách a o tom, jak nám všechno trvá dlouho

Narativní směr psychoterapie vnímá lidský život jako příběh. Zároveň existuje jakýsi standardní lidský příběh, tedy takový jaký má většina lidí, a který ostatní očekávají. Pokud se člověk od tohoto příběhu výrazněji odlišuje, má pocit, že něco není v pořádku.

Tato teorie je podle mého názoru úžasně pravdivá. Poslední dobou se zamýšlím nad neustálými otázkami mých přátel a okolí, které mi svým způsobem zasahují do života a možná ho i tvarují tak, aby můj život probíhal "správně". Tyto otázky se nejčastěji týkají osobního a partnerského života.

Když jsme s mým dnes již manželem spolu pár let chodili, začaly padat otázky: "Tak kdy se zasnoubíte?". Můj neskutečně trpělivý manžel otálel předlouho, ale nakonec jsme se přeci jen zasnoubili (i když v tom pro mě nejméně očekávaném momentě:) ). Pak se ale spustily další salvy dalších otázek: "Už máte termín?" "Už máš šaty?" "A kde to budete mít?". Muži se ptali: "jaké bude pivo?" a ženy " a jaké budeš mít vlasy/nehty/líčení/kytky ... a pak všichni samozřejmě "A kde budete bydlet?". Po svatbě jsme nějaký čas (nakonec z toho byl rok) ještě neměli samostatné bydlení byla neustálá otázka "Kdy už budete bydlet?!".

Nyní už bydlíme, ale otázky samozřejmě neskončily. Jako když se po splnění jednoho úkolu vynoří další a další... Aktuálně nás provází otázky na miminko. V každé hospodě bývám pod přísným dohledem, zda piji alkohol (což má za následek, že se vždy opiji, protože chci všem ukázat, jak vůbec nejsem těhotná).

A jak už název článku napovídá, my jsme trpěliví a vše nám trvá dlouho, dlouho jsme spolu chodili, dlouho jsme vybírali termín, dlouho jsme nebydleli a teď? Asi to také ještě chvíli potrvá....

Ovšem nejhorší na celé věci je, že to dělám taky. Taky mě všechny ty věci zajímají a ptám se. Snažím se také všechny narvat do toho standardního a "správného" lidského příběhu.